Všichni známe ten pocit, když se konečně odhodláme, přihlásíme se na kurz angličtiny, chodíme na lekce, děláme si domácí úkoly, učíme se slovíčka ze slovníku a pak BUM, onemocníme, jdeme na školní aktiv nebo představení, musíme zařídit neodložitelný úkol... Zkrátka se do našeho pečlivě naplánovaného rozvrhu připlete něco, s čím jsme nepočítali, a vynecháme lekci.
V tu chvíli se nám rozpadá svět. Nestíháme. Jsme pozadu. Co dělali na lekci? Kam až došli? Co se mám do příště doučit? A jak mám zvládnout ne jeden, ale najednou dva týdny? Mám vůbec na další hodinu chodit?
Někdy se odhodláme, přijdeme na další lekci, ale zjistíme, že se vůbec nechytáme. Nevíme, o čem lektor mluví, protože jsme zmeškanou hodinu nestihli dostudovat. Bylo toho tolik! Spousta slovíček, gramatika, fráze, do toho rodina, práce, domácnost, koníčky. A než se nadějeme, přestaneme chodit úplně, protože se nechceme trápit a ztrapňovat. Nikdo nechce mít pocit, že není tak dobrý jako ostatní, že je moc pozadu, že nerozumí. A tak tu angličtinu zase odložíme.
Možná si řekneme, že se budeme učit z té učebnice pro samouky, která nám leží doma už roky. Nebo třeba řekneme synovi nebo dceři, ať s námi projíždí to, co dělají ve škole, že se můžeme učit společně. Anebo si stáhneme jednu, dvě, tři aplikace na angličtinu, které nás konečně donutí. A možná ano, možná nás díky notifikacím přimějí si je na pár minut denně otevřít, ale to klikání nám vlastně za několik měsíců kávu na dovolené v zahraničí neobjedná. Ani nevyřeší problém s pokojem. A vlastně nám ani nepomůže na letišti, v restauraci, v nemocnici... Ať jsme kdekoli v zahraničí, je to, jako bychom neměli jednu jedinou hodinu angličtiny za celý život. A přitom jsme do ní vložili nejen hromadu času a síly, ale také peněz.
Jak takovému začarovanému kruhu zabránit?
Nejdříve je důležité si říci, že není chyba přihlásit se na kurz angličtiny. My neděláme věci špatně, ani na ně nekašleme. My si jen neumíme rozložit čas tak, abychom se na jazyk dokázali zaměřit každý den, nebo alespoň ob den. Se starostmi v práci, dětmi, domácností a domácími mazlíčky, různými kroužky a výlety jednoduše nezbývá kapacita na to, abychom si dokázali každý den jasně říct, co je třeba dnes procvičit, zopakovat, naučit se. Chyba je v rozložení času.
Jak to obvykle vypadá? V úterý sedíme na lekci, všemu rozumíme, přikyvujeme a odcházíme s dobrým pocitem. Pak přijde středa, čtvrtek, pátek, víkend... a učebnici neotevřeme, protože není kdy. V pondělí večer si vzpomeneme, že zítra je hodina, a narychlo dopisujeme úkol. A v úterý zase sedíme na lekci s pocitem, že jsme minulou látku snad nikdy neslyšeli. Není divu, že máme dojem, že přešlapujeme na místě.
Kolik času vlastně potřebujeme?
Méně, než by se mohlo zdát. Patnáct minut každý den nám dá víc než dvě hodiny v neděli večer, kdy už stejně nemáme sílu. A patnáct minut se dá najít skoro vždycky: ráno u kávy, v tramvaji, v autě cestou z práce nebo večer, když děti usnou. Kvůli angličtině si nemusíme obracet celý den naruby.
Jenže když si konečně sedneme, často nevíme, co s těmi minutami dělat. Otevřeme učebnici, listujeme, hledáme, kde jsme minule skončili, a za chvíli ji zase zavřeme. Proto je nejlepší, když je předem jasné, co dnes udělat. Sedneme si a víme: dnes zopakuju deset slovíček z minula, pár minut budu nahlas povídat o svém dni a nakonec si pustím krátkou nahrávku. A je hotovo.
Možná si teď říkáte, že jste už zkoušeli pár minut denně s aplikací, a v cizině jste se stejně nedomluvili. Hodně záleží na tom, co v těch minutách děláte. Ve škole jsme se angličtinu učili hlavně očima, a když jen klikáme na správnou odpověď, učíme se tak pořád. V cizině ji ale potřebujeme říct nahlas. Proto do těch patnácti minut vždycky patří i kousek mluvení, klidně jen sami se sebou v kuchyni. Věta, kterou jsme doma desetkrát řekli nahlas, se nám vybaví mnohem snáz, až budeme na recepci řešit ten problém s pokojem.
A co když lekci zase vynecháme?
Stane se to každému a stane se to znovu. Děti onemocní, v práci hoří termín, ve škole je zrovna besídka. S tím nic neuděláme, ale můžeme s tím počítat dopředu.
Hlavně nemusíme dohánět všechno. Stačí zjistit, co bylo na zmeškané hodině nejdůležitější, a projít si právě to. Zbytek se nám v dalších týdnech stejně ještě několikrát vrátí.
Když se nám mezi lekcemi nepodaří učit každý den, pomáhá jednoduché pravidlo: jednou vynechat se může, dvakrát po sobě ne. Jeden vypadlý den nás nerozhodí. Po dvou nebo třech se ale začne vracet ten známý pocit, že jsme pozadu a nemá to cenu. A odtud už je jen kousek k tomu, abychom angličtinu zase odložili.
Jak to funguje u nás?
Přesně kvůli tomu jsou kurzy Angličtiny bez stresu postavené tak, jak jsou. Jednou týdně se potkáváme online na hodinu v malé skupině, kde je nejvýš šest lidí. Nikdo nedostává známky, nikdo se s nikým neporovnává a chyby k hodině prostě patří. Kdo lekci nestihne, dostane záznam a pustí si ho, kdy se mu to hodí. Na dny mezi lekcemi je vždycky připravené krátké samostudium na patnáct až třicet minut, takže není potřeba nic vymýšlet. Stačí si sednout a začít.
Jestli se v tom všem poznáváte, neznamená to, že na angličtinu nemáte. Jen jste zatím neměli systém, který by počítal s tím, jak doopravdy vypadá váš den.
A pokud se z toho začarovaného kruhu chcete navždy vymotat, zkuste si náš rozřazovací test. Zabere pět až třicet minut podle toho, kolik už umíte. Zjistíte z něj, který kurz je pro vás ten pravý, a uděláte první krok k angličtině bez stresu.
Pojďme spolu dělat anglické chyby a učit se z nich.